Vznik vítkovické kopané se datuje od roku 1919, kdy skupina fotbalových nadšenců – Jan Krejčí, Václav Fischer, Arne Kahánek a Eduard Slezák, založila SK Slavoj Vítkovice. První hřiště si Slavoj vybudoval v Kunčičkách. Kvůli ekonomickým problémům, ale Slavoj musel skončit a nástupnickým oddílem se stal SSK Vítkovice. Tento klub hned od počátku prožíval velmi dobré sezony. V roce 1930 postoupil dokonce do I. A třídy. Ve třicátých letech byl vítkovický klub dokonce největším oddílem na Ostravsku. Počtem členů dokonce převyšoval SK Slezskou. Desetileté jubileum oslavily Vítkovice v roce 1932 velkolepě. Na svém hřišti přivítaly Slavii, v čele s fenomenálním Pláničkou. Prohra 1:2 byla více než lichotivá.

Další velkou událostí byla stavba stadionu, na kterém Vítkovice hrají ligová utkání dodnes. Nový stánek se podařilo postavit v rekordně krátké době. Otevřen byl 19. srpna 1938. Stavařům v čele s architektem Antonínem Beránkem stačilo pouhých patnáct měsíců. V roce 1940 postoupil klub do Moravskoslezské divize. V tu dobu to byla třetí nejvyšší soutěž. Od té doby se Vítkovice nikdy nedostaly do nižší soutěže. Už o tři roky později zaútočily Vítkovice na postup do první ligy. Povedlo se ale až v sezoně 1948/49. Za Vítkovice tehdy nastupoval pozdější dlouholetý fotbalový trenér a funkcionář Jiří Starosta, sportovní obojživelník Bouzek, pozdější trenér Dukly Vejvoda a především asi nejslavnější hráč české fotbalové historie, Pepi Bican. Ten dokonce v našem dresu ve svých sedmatřiceti letech získal svůj devátý, poslední titul krále střelců. V premiérové sezoně vstřelil úctyhodných dvaadvacet branek. Ve své první prvoligové sezoně skončily Vítkovice čtvrté a stejné umístění dokázaly obhájit i napřesrok.

Třetí rok ale pro Vítkovice znamenal pád. A nebylo to tím, že by si náš klub neobhájil účast v elitní soutěži. Vítkovice skončily na devátém místě, byly o příčku lepší než ostravský konkurent, Baník. Vedení soutěže se však rozhodlo provést nepochopitelnou reorganizaci, a tak společně s Vítkovicemi opustily první ligu kupříkladu i třetí Teplice a sedmá Žilina. Nastalo tak devětadvacet let dlouhé čekání na první ligu. Ke kuriózní situaci došlo v sezoně 1965/66, kdy do druhé ligy spadl i Baník. Oba ostravské celky hrály na samotné špici tabulky a společně se porvali o postup mezi fotbalovou smetánku. Ani v jednom derby Vítkovice neprohrály. Na podzim doma zvítězily 2:1, na Bazalech pak vyválčily remízu 1:1. Baník ale ztratil méně bodů se slabšími soupeři, a tak nakonec se radoval z postupu on.

Vítkovice se tak dočkaly až v roce 1981. Hokejisté tehdy získaly zatím poslední titul a fotbalisté se vrátili tam kam patří, do první ligy. Nejzajímavějším zápasem úvodní sezony, bylo jak jinak než derby s Baníkem. Na domácím hřišti Vítkovice prohrávaly už 0:2, nakonec však zvítězily 3:2. O pět let později přišel pro vítkovický klub rok snů. V sezoně 1985/86 se Vítkovice poprvé a dosud naposledy staly mistry Československa. Poprvé se Vítkovice dostaly do čela v osmém kole a od té doby už první příčku nepustily. Po podzimu vedly nad Spartou o dva body. Už tři kola před koncem, mohly po domácí výhře nad Trnavou 4:0 slavit titul. Po pěti letech se Ostrava znovu dočkala, tentokrát však zásluhou Vítkovic. Nutno ale říci, že k titulu napomohla i situace v pražské Spartě, jejíž hráči ten rok zrovna revoltovali proti neoblíbenému trenéru Zacharovi. A kdo tedy byli ti vítkovičtí slavní? V brance chytal Zápalka, dvojku mu dělal Průša. V poli pak nastoupili Kušnír, Škarecký, Lišaník, Vlk, Dostál, Keler, Králík, Houška, Šourek, Kovačík, Běleš, Havránek, Svatonský, Bartl, Malchárek, Šišma, Lorenc, Gajger. Vedoucí mužstva byl nestor Vítkovic Ladislav Imiolo, trenérem pak Ivan Kopecký, jeho asistentem Oldřich Sedláček.

Vítkovice se neztratily ani v evropských pohárech. V PMEZ porazily Paris Saint Germain a nad jejich síly bylo až FC Porto. Spanilá jízda pokračovala o rok později v Poháru UEFA, který Vítkovice vybojovali jako československý vícemistr. Na kopačkách Vítkovic postupně pohořeli AIK Stockholm, Dundee United a Vittoria Guimaraes. Spanilá jízda skončila až ve čtvrtfinále, kdy nad síly vítkovického celku byl Espanyol Barcelona. Venku Vítkovice prohrály 0:2, odveta skončila bez branek.

V lize už to ale tak slavné nebylo, Vítkovice skončily osmé. Od těch chvil se Vítkovice povětšinou jen potácely v dolních patrech prvoligové tabulky. Mužstvo prošlo výprodejem, navíc ho postihla ekonomická krize. Výsledkem byl pád do druhé ligy v sezoně 1993/94 a následná nešťastná fúze s Karvinou. Kvůli ní se Vítkovice dostaly až do MSFL, ze které ale naštěstí hned za rok postoupily zpět do druhé nejvyšší soutěže. Největšího úspěchu ve 2. Lize dosáhli vítkovičtí v sezóně 2002/03, kterou zakončili na čtvrtém místě tabulky a existovala I reálná šance na dodatečný postup do 1. Ligy. Ligová komise však nakonec udělila prvoligovou licenci týmu FK Chmel Blšany i na další ročník nejvyšší soutěže, a tak z případného postupu Vítkovic sešlo. Ve druhé lize působili vítkovičtí nepřetržitě od sezóny 1996/97 až do sezóny 2009/10, kdy následoval sestup do MSFL. Podzimní část sezóny 2010/11 zakončili vítkovičtí na pátém místě tabulky, ale klub zmítající se v ekonomických problémech skončil v insolventním řízení a fakticky zanikl. I přes veškerou snahu vedení klubu a fanoušků sezónu nebylo možné dohrát a klub po podzimní části odstoupil z MSFL.

V červenci vzniká občanské sdružení FC Vítkovice 1919, pod kterým odehraje nově vytvořený tým mužů pod stejným názvem sezónu v ostravské městské soutěži. Klub financovaný hráči a fanoušky skončí v desetičlenném pelotonu na sedmém místě. Před následující sezónou pak dochází k fúzi klubů Fotbal Poruba 2011 a FC Vítkovice 1919 a vzniká nový subjekt – MFK Vítkovice. Původní A-tým Vítkovic hrající městskou soutěž pokračuje jako B-tým, A-tým začíná sezónu v krajském přeboru.